Tipy pro začínající pěstitele

Nejvíce přizpůsobivými druhy a tudíž relativně nejsnáze pěstovatelnými jsou Cypripedium flavum a Cypripedium reginae. Z hybridů jsou to zejména Cypripedium ventricosum (přírodní hybrid) a Cypripedium Ulla Silkens, ale i Gisela, Sabine, Philipp a zřejmě i řada dalších.

Jedním z indikátorů místa vhodného pro pěstování střevíčníků může být přítomnost kapradin a jejich samovýsev. Podobně i hořce nebo vřesy. Svah, nejlépe s odklonem od slunce, je vždy mnohem vhodnější než rovina. Na rovném terénu je možno vybudovat mírně vyvýšený záhon. Chladná a propustná zem je nutnost, jakož i přistínění povrchu půdy mechem, jehličím nebo listím, ideálně pokryvnými rostlinami jako Cotula squalida nebo Oxalis acetosella. Čím větší přirozená vzdušná vlhkost, tím lépe. Lehké přistínění kapraděmi není nikdy na škodu stejně tak jako toulavý stín korun stromů. Pozor však na konkurenci kořenů větších stromů, která střevíčníkům neprospívá. Vhodná je také severní strana domu.

Otázku míry přímého oslunění je třeba zvažovat podle konkrétního druhu střevníčníků a místního mikroklimatu. Např. Cypripedium tibeticum vyžaduje jak dost slunce, tak zároveň velmi chladnou zem - v zastíněných místech vůbec nekvete. Obecně doporučuji v teplejších oblastech ČR spíše stín a maximálně 2-3 hodiny přímého slunce ráno či večer. V podhorských oblastech může být oslunění až půl dne, v některých případech i více. V Sasku jsem viděl mohutné trsy Ulla Silkens pěstované na plném slunci v zápoji kapradin. Nutností je pak pravidelná zálivka. Ideální je však vytvořit co nejpřirozenější podmínky, kdy není zálivka vůbec nutná a nebo jen za extrémního sucha.

Z vlastní zkušenosti nemohu potvrdit, že by hybridy byly jednoznačně snazší na pěstování než botanické druhy. Spíše jsem po letech nabyl dojmu, že variabilita ve vzhledu jednotlivých hybridů se odráží i v různorodosti úspěchů s jejich pěstováním. Do běžného prodeje v Evropě jdou všechny vypěstované rostliny. Některé prospívají v zahradních podmínkách velmi dobře, jiné však spíše chřadnou. Domnívám se, že jsou navyklé na koňské dávky hnojiv od pěstitelů za účelem velkých přírůstků. K tomu je navíc při velkovýrobě velmi pravděpodobné používání fungicidů jak během růstu, tak i potom během skladování velkého množství prostokořenných rostlin. Pokud kupujete rostliny ze zahraničí, doporučuji je před výsadbou důkladně osprchovat studenou vodou.

Vzhledem k tomu, že mi příliš mnoho koupených hybridů sotva rostlo, tak jsem byl nucen překonat nechuť k umělému hnojivu a nakoned po letech začít přihnojovat na jaře pomalu působícím hnojivem Osmocote Exact Standart 3/4 (v teplejších oblastech s delší vegetační dobou možno 4/5). Někteří pěstitelé používají i běžná kombinovaná hnojiva v menších dávkách. Rovněž nemohu zcela sdílet ani ten názor, že hybridům stačí v podstatě jakákoliv propustná a hrudkovitá zahradní zemina, i když jsou každopádně méně vybíravé ohledně substrátu než některé botanické druhy.

Doporučuji pěstování většiny druhů střevíčníků v substrátu, kerý se mně dlouhodobě osvědčil a který je složený z vápencového štěrku, říčního či betonářského písku, perlitu, (případně i pemzy a keramzitu), lesního trouchu, a většího či menšího podílu místní původní zeminy. Ve vlhčím prostředí volíme propustnější směs, v sušším naopak může být subtrát o něco hutnější, aby se zabránilo přílišnému vysýchání. Voda při zalévání nesmí zůstávat na povrchu, ale musí se přímo vsakovat.

Více vápence přidáme zejména druhům jako Cypripedium calceolus, flavum, tibeticum nebo lentiginosum. Naopak Cypripedium acaule vyžaduje velmi kyselou a chudou zem, složenou převážně z jemného písku, borovicového trouchu a případně rašeliníku.

Detailnější informace jsou k dispozici v sekci Dosavadní zkušenosti s pěstováním střevíčníků.